Zvláštní součástí historického majetku města Jáchymova je památka, kterou představuje Knihovna jáchymovské Městské latinské školy z nejstaršího a také nejdynamičtějšího období vývoje tohoto města ukončeného třicetiletou válkou.
Objev bohatých stříbronosných žil v hlubokém protáhlém údolí na jižních svazích Krušnohoří a jejich otvírka zahájená roku 1516 daly podnět k rozsáhlé důlní činnosti. V jakési „stříbrné horečce“ se zde usazovali v početně silných vlnách horníci se svými rodinami i další obyvatelstvo, které lákal nebývalý ekonomický rozvoj. Rychle rostoucí nová sídelní aglomerace Jáchymova byla již 6. ledna 1520 povýšena na svobodné horní město, které z původní držby šlechtického rodu Šliků přešlo roku 1547 do přímé správy českého krále.
Počáteční silný hospodářský rozkvět města a jeho příznivý populační rozvoj podnítily rovněž bohatý kulturní a duchovní život, který stále zřetelněji ovlivňoval proud luterské náboženské reformace rychle pronikající do dosud katolického prostředí loketského kraje Českého království. Již od svého usazení si obyvatelé Jáchymova uvědomovali význam systematického vzdělání mládeže. Proto založili školu, jejíž vedením pověřili správce zmiňovaného už od roku 1516. V této funkci se vystřídala řada universitně vzdělaných osob, které postupně rozšířily zprvu triviální program školy s výukou čtení, psaní a počtů o předměty z oblasti náboženství, hudby a studia jazyků, zvláště latiny. Městská škola tím nabyla povahu vyššího stupně, jakési střední školy, která v této oblasti Čech poskytovala v té době vedle dalších dvou škol v Chebu a Horním Slavkově žákům přípravu ke studiu na universitách a obecně se nazývala „latinskou“.
K největšímu rozvoji dovedl školu humanisticky vzdělaný Johannes Mathesius (1504-1565), jenž ji jako rektor řídil v letech 1532 až 1540. Za jeho působení v době vrcholného rozkvětu města se nejen dotvořil učební program školy, ale v rámci jejího stavebního a hmotného zajištění byla zřízena i školní knihovna. K tomu účelu poskytl purkmistr Stefan Hacker v roce 1540 dar 50 tolarů. Velkou pozornost věnoval Mathesius nové knihovní instituci i poté, kdy se po dalším studiu na wittenberské universitě a vysvěcení Martinem Lutherem vrátil do Jáchymova. Působil zde od roku 1542 zprvu jako luterský kazatel a od roku 1545 až do své smrti jako farář. Především jeho přičiněním se fond knihovny rozrostl nejvíce v letech 1544 až 1565. Na přírůstcích se podílely zejména dary knih a peněz na jejich nákup, jež pocházely převážně od jáchymovských měšťanů, ale podíleli se na nich i dárci z jiných vrstev a odjinud. Poté se v souvislosti se stále snižující výtěžností jáchymovských stříbrných dolů a tím i celkovým ekonomickým regresem ve městě růst knihovního fondu zpomalil, až se v posledních desetiletích existence školy snížil jen na občasné jednotlivé přírůstky.
Zánik městské latinské školy založené na principech náboženské reformace a humanity a uzavření její knihovny souvisí s tvrdými opatřeními zavedenými v Čechách habsburskými panovníky při rekatolizaci země po porážce českého stavovského povstání ve dvacátých letech 17. století. Rozkazem hejtmana místního horního úřadu z 21. července 1625 bylo žactvo školy rozpuštěno a škola uzavřena. Ještě nakrátko došlo při saském vpádu do Čech na počátku třicátých let 17. století, kdy se mohli do Jáchymova přechodně vrátit vyhnaní luterští duchovní a učitelé, k oživení její činnosti. S vytlačením saského vojska ze země však definitivně zhasla naděje na jakékoliv obnovení této školské instituce.
Knihy zrušené latinské školy nebyly kvůli svému nové katolické ideologii převážně nepřijatelnému obsahu zničeny, ale zůstaly ve vlastnictví města, kde přečkaly bez drastických úhon válečná drancování i požáry. Ačkoliv o těchto osudech zachovaného knihovního fondu prameny mlčí, jisté povědomí o jeho existenci, původu a obsahu, jak dosvědčuje stručný popis publikovaný roku 1847, se v Jáchymově uchovalo i nadále.
Pro kulturně historické bádání a zpřístupnění objevil fond knihovny latinské školy pozdější chebský městský archivář Karl Siegl v roce 1871, když jej nalezl v neutěšeném stavu na půdě jáchymovské radnice. Poté knihy ošetřil, sepsal a nechal uložit do skříně v prostorách radnice. Knihy šťastně přečkaly i poškození radnice při velkém požáru na konci března roku 1873. Výsledků Sieglovy práce využil místní perkmistr Josef Florian Vogl, který publikoval jako první v odborném tisku v letech 1871 a 1872 své příspěvky o jáchymovské latinské škole a její knihovně. Vědecky se knihovnou zabýval v rámci mathesiánských studií roku 1892 Georg Loesche a její historický a bibliografický rozbor a katalog zpracoval v roce 1929 jáchymovský městský archivář Heribert Sturm.
V padesátých letech 20. století byla knihovna zapůjčena do Muzea knihy ve Žďáru nad Sázavou, jež ji vystavilo ve stylizované expozici. O navrácení knihovny do místa jejího vzniku se roku 1968 zasadilo jáchymovské městské muzeum umístěné do bývalé mincovny. V sedmdesátých letech 20. století převzalo odbornou správu knihovny Karlovarské muzeum, jež ji provádí dosud.
V letech 1976 až 1980 byly knihy na náklady tehdejšího jáchymovského národního výboru zrestaurovány.
Studie, které se po roce 1945 knihovnou zabývaly, vycházejí ponejvíce ze zjištění publikovaných ve zpracováních německých badatelů. Teprve od osmdesátých let 20. století hlubší zájem o tuto knihovnu na české i německé straně ožil a přinesl několik nových objevných prací.
Zachovaný fond knihovny jáchymovské latinské školy je úctyhodný už svým rozsahem. Tvoří jej pět rukopisů a 227 svazků s 353 tištěnými díly. Rozdíl mezi počtem knižních svazků a jednotlivých tisků způsobuje řada konvolutů, v nichž je pohromadě svázáno více tisků. Mezi rukopisy jsou zachovány nejstarší kniha souboru, kterou je pergamenový kodex s hebrejským textem Starého zákona, vzniklý nejpozději do 12. století, a dva svazky hudebnin nazvané Cantica sacra od Nikolause Hermanna.
Tisky pocházejí z let 1475 až 1629. Inkunábulí vytištěných do roku 1500 je 52, ze 16. století pochází 291 tisků a ze 17. století jich je pouze 7. Vznikly v tiskařských dílnách v 35 městech v západní, jižní a střední Evropě a nejvíce jich bylo vytištěno v Basileji (103), Benátkách (37), Lipsku (29), Kolíně nad Rýnem (23) a Paříži (21). Není mezi nimi zastoupena jediná kniha z tiskárny v českých zemích. Knihy jsou vesměs svázány v původních pevných celokožených vazbách zčásti opatřených kovovými zpevňovacími prvky a bohatou tlačenou slepotiskovou výzdobou a nápisovými supralibros s názvy děl, jmény dárců a daty pořízení. Značný počet vazeb knih nazývaných „libri catenati“ je opatřen upevňovacími řetězy proti odcizení. Některé z tisků mají skvělou výpravu ilustrací nebo mapových příloh.
Po obsahové stránce lze knihy obecně rozdělit do tří hlavních skupin: teologické, humanistické a praktických oborů. Mezi teologickými se nachází několik vydání Bible a jejích částí a z ostatní literatury zvláště díla náboženské reformace. Na humanistické literatuře se nejpočetněji podílejí díla antických klasiků a vedle nich tisky z oborů filologie a práva. Z praktických oborů jsou zastoupena díla přírodovědná, matematická, zeměpisná a o hornictví, medicíně a zemědělství. Pro dějiny Jáchymova mají zásadní význam díla osobností úzce spjatých s tímto městem, zvláště lékaře a montanisty Georgia Agricoly (1494-1555), duchovního, učitele a humanistického literáta Johanna Mathesia (1504-1565) a učitele a hudebníka Nikolause Hermanna (1486-1561).
Obsahová náplň knihovny přesvědčivě dokládá, že plnila v první řadě poslání školního zařízení sloužícího vyučování příslušných předmětů tvořících součást učebního programu. Tento rámec však překračuje zvláště právní literatura a díla praktických disciplin dokládající, že byla přístupná i širšímu okruhu obyvatel města, hlavně úředníkům, lékařům a dalším veřejně působícím osobám.
Jelikož zatím není znám žádný starý inventář knihovny, je možno její původní rozsah rekonstruovat pouze podle signatur uvedeným na svazcích. Je pravděpodobné, že knihovna obsahovala před svým uzavřením kolem 320 svazků, z nichž se do dnešní doby zachovalo 232 svazků, tedy necelé tři čtvrtiny jejího původního stavu.
Městu Jáchymovu se podařilo ve svém vlastnictví přes všechny peripetie ničení, rozchvacování a pohrom dlouhých staletí uchovat podstatnou část fondu knihovny bývalé městské latinské školy, která představuje v širokém kontextu velmi výjimečnou a neobyčejně vzácnou kulturně historickou památku. Mezi knihovními celky svého druhu nejen z českých zemí doby předbělohorské, ale také v širším teritoriálním měřítku té doby se jedná o zcela mimořádně zachovaný fyzicky celistvý soubor renesanční městské školy vyššího, konfesně reformačního typu, jenž o sobě vypovídá sám a nikoliv jen prostřednictvím svých roztroušených jednotlivých součástí nebo ve svědectvích jiných historických pramenů. Uzavřený celek knihovny dokládá především specifika jejího vzniku a funkce v dynamicky se měnícím městském prostředí, jehož sociální a kulturní život byl úzce spjat s luterským náboženským hnutím násilně potlačeným protireformačními zásahy, kterým padla za oběť také školní instituce, u níž vznikl. Zachovaná knihovna je rovněž autentickým a bohatě vypovídajícím dokladem o dávno minulé době, jež sice časově odezněla, ale jejíž kulturní odlesk nezanikl.
